Oficiální portal Českého svazu taekwondo

Mistrovství světa Taekwondo WTF Poomse v Kolumbii 6. – 9.12.2012

Přinášíme Vám postřehy z největší „poomsařské“ události loňského roku z MS v Kolumbijské Tunje. O své dojmy a myšlenky se s n...

Přinášíme Vám postřehy z největší „poomsařské“ události loňského roku z MS v Kolumbijské Tunje. O své dojmy a myšlenky se s námi podělí vedoucí reprezentační trenér Lee Youn Jae a jediné dvě závodnice, které se mistrovství účastnily, Jitka Poláčková a Hana Vu. Bylo velkolepé, prezident světové federace Taekwodno Dr. Chungwon Choue ve svém tiskovém prohlášení uvedl: „Pro Kolumbii je skvělé, že pořádá své první velké mistrovství v taekwondo. Jsem rád, že se takové akce mohu zúčastnit. 556 soutěžících z 53 zemí celého světa ve věku od 17 do 59 let předvedlo skutečné mistrovství v taekwondo, které se po fotbale rychle stává druhým nejvíce provozovaným sportem v pan americkém regionu. Myslím, že místní oslavy fanoušků ukázaly popularitu tohoto sportu. Dalším mezníkem na tomto šampionátě je představení freestyle taekwondo, což pro soutěžící i diváky činí událost ještě úžasnější.“

 

Rozhovor s vedoucím reprezentačním trenérem, mistrem Lee Youn Jae, nositelem 7. danu

Mistře, jak byste zhodnotil děvčata? Mohl byste nám, prosím, povědět o přípravě na MS?

Především děvčata byla kvůli MS během léta na třítýdenním soustředění v Jižní Koreji, kde jsme trénovali s předními týmy Poomse. Systém výuky se i v Koreji neustále vyvíjí. Nejde o neměnné formy. Poomse jako disciplína je neustále v pohybu. Techniky třeba navenek vypadají stejně, ale detaily jejich provedení se mění tak, aby techniky byly silnější, rychlejší a efektivnější. Děvčata po návštěvě Koreje musela zvládnout hodně práce za velmi krátký čas, přibylo mnoho nových způsobů provedení technik, které se v přípravě na mistrovství světa musela naučit. Měla na to jenom pár měsíců a málo času na jejich zažití.
Pro Jitku to byly první velké závody
, a přestože se snažila použít nově naučené, tréma způsobila, že při samotném závodě sklouzla do starých, dříve naučených technik a celkový dojem nebyl takový, na který jsme zvyklí i při běžném tréninku.
Hanka je už zkušenou závodnicí a účastnicí několika mistrovství světa, umí se velmi dobře soustředit a předvést dobrý výkon. V Kolumbii udělala jednu chybu v Yopčagi, a to
ji nejspíš stálo finále. I tak si ale děvčata vedla slušně a skončila těsně před branami finále. Hanka měla trochu smůlu, byla ve skupině výlučně s favoritkami, jsem přesvědčený, že z druhé skupiny by postoupila, ale takové jsou závody.

Jak se celkově vyvíjí úroveň soutěží, jak to chodí na MS, jak to vypadá v Evropě?
Na světových soutěžích jako je mistrovství světa a se předvádí a vyžaduje tzv. „korejský styl“. Na mistrovství Evropy a
lokálních evropských závodech se ještě stále cvičí jinak, jinými styly. Každý region je trochu zvláštní. A je to hodně dáno rozhodčími. Na lokálních závodech se sklouzává ke staršímu stylu. Rozhodčí bodují po staru a závodníci se na to nastavují. Nový standard upřednostňuje způsob provedení techniky, ne jenom techniku samotnou. Při hodnocení mají rozhodčí posoudit dvě složky cvičení poomse. První složku tvoří správnost techniky a druhou je její prezentace, ve které se hodnotí zároveň síla a rychlost, rytmus a tempo, znovu síla spojená s lehkostí a také práce s energií. Je potřeba hodnotící systém naučit se správně, tady v Evropě je to ještě jinak.

Je něco, s čím jste na evropských soutěžích nespokojen?
Nejsem bohužel spokojený s úrovní evropských rozhodčích. Hodnocení je sice individuální záležitost, ale samozřejmě má svá pravidla. Přesto často dochází k neobjektivnostem a pro závodníky je to demotivující. Závodníci si musí sice uvědomit své chyby, ale ne vždy je neúspěch v závodě jen jejich chybou. Poomse není disciplínou, kterou by bylo možno změřit elektronickým zařízením, takže se s tím musí počítat. Ale bylo by do budoucna dobré více se zaměřit na vzdělávání rozhodčích na národní i mezinárodní úrovni.

Na MS v Kolumbii výrazně vynikla korejka Kang Su-Ji. Je to jenom můj dojem z videí, která jsem viděl?
Kang Su-Ji je úžasná. Má dokonalou tělesnou stavbu, je souměrná, má perfektní proporce, které jí umožňují správně cvičit. Přestože je velmi štíhlá
, má sílu. Má v rovnováze základní atributy. Sílu, dynamiku a rychlost. Vedle toho má samozřejmě výborně zvládnutý strečink. A její výhodou je právě ta síla a rychlost, protože ani ona není úplně dokonalá a udělá občas malou chybu, ale cvičí s takovým nasazením, že si toho rozhodčí kolikrát nevšimnou. Tak to má být, prezentace tedy způsob, jakým předvádí techniku, a sebevědomí, které z toho plyne, je hodnoceno více než samotná technika.
Jde o mistrovství pohybu jako takového.

Je Kang Su-Ji v Koreji slavná?
Ano, je slavná, je hodně známá. Mistrovství světa už vyhrála potřetí za sebou. Je členkou Korejské sportovní vysoké školy, což je něco jiného než FTVS tady v Praze. V Koreji je to škola, která sdružuje skutečně elitní sportovce. Kang Su-Ji tam má perfektní zázemí a vše z první ruky. Mají tam týmy, které se zabývají technikou pohybu. Zkoumají vše krok za krokem, pohyb po pohybu, jak po stránce fyziologické tak i fyzikální. Podle toho upravují techniky, aby byly co nejefektivnější. Dobré pro nás je, že tyto poznatky posílají dál do světa.

Pořád se to tedy mění?
Ano, nelze počítat s tím, že techniky jsou neměnné, pořád se vyvíjejí, jsou živé, pořád je a bude se co učit.

Mistře, jak vidíte vývoj našeho Poomse?
Pro letošní
rok jsou šance poměrně dost malé. Hanka závodí v seniorech už rok a, jak jsem řekl, umí se zkoncentrovat v dané chvíli. Má ale teď hodně starostí se studiem, chystá se do Anglie. Jitka bude letos první rok v seniorech a rozhodčí si na ni budou muset zvyknout. Musí si vybudovat jméno. Je potřeba vychovat nové juniory! V mužské seniorské kategorii je závodníků dost, ale mají hodně práce a studují a čeká je zvládnutí nového provedení technik. Musí si zažít nový systém. Jako velmi důležitý vnímám u mladých studentů přelom kolem osmnácti let, v tomto věku začínají být i v tréninku samostatnější a zodpovědnější. Do té doby studenti čekají pouze na pokyny učitele, očekávají, že do nich všechno dostaneme my trenéři během tréninků. Ale musí sami přemýšlet, sami se chtít zdokonalovat. Já jako trenér je mohu cvičením provést, ale na tréninku se musí aktivně podílet, pracovat s myslí a posilovat svoji vůli.

Jitka Poláčková, 17 let, držitelka 1. danu

Jitko, byla to velká událost. Řekněte nám, jaké to bylo?

Celkově skvělé! Byly to mé první velké závody, první mistrovství světa a atmosféra byla úžasná!

Jak pro vás soutěž probíhala?

Šla jsem na řadu ve čtvrtek odpoledne. V mé kategorii „Junioři“ bylo 50 závodnic, které startovaly ve dvou skupinách, A a B. Mé skupině vylosovali čtvrtou sestavu Sa-jang a šestou Yuk- jang.

Jak jste se připravovala a jak to šlo před samotným startem?
S naším mistrem a reprezentačním trenérem Lee Youn Jae jsme od října trénovali moderní techniky, hlavně Yop čagi (boční kop), na kterém jsem potřebovala zapracovat. Před svým vystoupením jsem cvičila vylosované sestavy tak, jak mistr řekl, ale po příchodu na plochu jsem úplně zthula a na vše zapomněla. Atmosféra v hale byla totiž neskutečná. Rázem jsem cvičila podle svých původních návyků a na postup to nakonec nestačilo. Je to pro mě ponaučení a neopakovatelná zkušenost v mé závodní kariéře.

Můžete tu neskutečnou atmosféru nějak popsat?

Je to vážně nepopsatelné. Celá hala sedí a kouká na Vás, jak cvičíte. Hlavně tam každý fandí každému. Je to, jako kdyby celé taekwondo byla jedna velká rodina, něco úžasného!

Je vidět, že pilně trénujete. Nemrzí vás, že jste nepostoupila do finálové skupiny?

Každý nemá takové štěstí, jako jsem měla zrovna já. Mohla jsem odjet do Kolumbie na vysněné závody. Setkala jsem se se světovou špičkou a to mě ohromně motivovalo a žene mě dál.

Máte už hodně zkušeností. Když srovnáte závody u nás v Čechách se závody po Evropě, jaké vidíte rozdíly?

Na závodech v Čechách má každý svoji základnu a té se fandí. A po Evropě se sice kamarádí každý s každým, ale není to jako na MS. A v porovnání s MS to najednou nejsou tak velké závody. Hlavně na Evropě může být skoro každý, ale na mistrovství světa jsou vybráni ti nejlepší ze svých zemí!

Řekněte nám, jaký byl mistr? Na tréninku umí být přeci velmi přísný.

Mistr byl skvělý jako vždycky. Věděl, že jsou to moje první závody, tak na mě moc netlačil, spíš mě uklidňoval.

Co říkáte na vítězku ženské seniorské kategorie korejskou závodnici Kang Su-Ji?

Kang Su-Ji je neskutečná. Jen se řekne její jméno a běhá mi mráz po zádech. Nyní jsme v její kategorii.

Jak dlouho budete trénovat na Kang Su-Ji?

Já myslím, že celý život!

Ale ne, jistě ji časem doženete, že?

Je to moje motivace. Budu se snažit.

Řekněte nám, jak často trénujete?

Cvičím každý den dvě hodiny, někdy tři. Také chodím v pondělí a ve středu pomáhat mistrovi s malými dětmi. A o víkendu jsou buď celodenní semináře, nebo závody, a když ne, tak cvičím doma sama. Teď chodím také na spinning, abych nabrala sílu, a posiluji záda.

Jak soutěže vnímáte po psychické stránce? Psychická odolnost je pro úspěšný závod hodně důležitá.

Závody v Kolumbii mi určitě hodně rozšířily obzory. Teď vím, co mám zlepšit a vím, jak cvičí ti nejlepší. Na normálních turnajích nervozitu necítím a hlavu mám čistou. Příště už to tak bude i na MS, pokud se tam dostanu a já věřím, že ano.

Na závěr bych chtěla říci, že si této příležitosti ohromně vážím a velké poděkování patří mému trenérovi mistrovi Lee Youn Jae.

 

Takto nám popsala MS v Kolumbii Hana Vu, držitelka 2. danu:

Do Kolumbie jsme dorazili dva dny před turnajem a měli jsme tak nějaký čas na aklimatizaci. Město Tunja se nachází v provincii Boyacá v nadmořské výšce zhruba 2800m n.m., a proto se nám při větší námaze kvůli řidšímu vzduchu hůř dýchalo. Do začátku turnaje jsme měli každodenní dvouhodinové tréninky a mimo ně jsme trénovali i na chodbách hotelu. Těšilo mě, že jsem si díky tomu zvykla na ztížené podmínky.

Chvíle závodu se blížila a já se pomalu psychicky připravovala na podání co nejlepšího výkonu. Užívala jsem si místní vzrušené atmosféry, která na mistrovství panovala. Během zahajovacího ceremoniálu jsem se cítila nepopsatelně. Konal se totiž na velkém fotbalovém stadionu, kde bylo okolo deseti tisíc lidí, kteří vítali všechny týmy, tudíž i nás, ohromujícím aplausem. Byla jsem pyšná, že jsem mohla reprezentovat Českou republiku.

Když nadešel můj den, začala jsem pociťovat nervozitu a zároveň velkou zodpovědnost. Chtěla jsem podat co nejlepší výkon i přes zdravotní překážku, která mě z části omezovala. Od rána jsem cvičila vylosované sestavy ve stanu určeném pro trénování. Chvíli po poledni zaznělo v rozhlase moje jméno: volali, abych se připravila na nástup. Adrenalin se mi vhrnul do žil a já začala být nervózní, ale zároveň nabuzená na svoji velkou chvíli. Těsně před nástupem jsem si namazala šlachu pod stehnem, aby mě nebolela a já se mohla se soustředit. Při nástupu na plochu jsem si v duchu zachovávala klid, abych se nerozhodila. Po odcvičení se na obrazovce ukázaly více než uspokojivé body a mně už nezbývalo nic než jen doufat. Až do poslední chvíle to vypadalo, že dosáhnu svého cíle dostat se do semifinále, avšak po nástupu domácí závodnice mi postup utekl o 0,06 bodu! Musím uznat, že i přes nenaplněný cíl všeho snažení jsem byla se svým výkonem spokojená. Snažila jsem se ze všech sil a nabrala mnoho nových zkušeností, které mi pomůžou v tréninku na příští závody.

Mimochodem, organizace turnaje byla naprosto bezchybná. Samotná Kolumbie, přesněji město Tunja, ve mně zanechalo opravdu ohromující dojem a naprosto překonala všechna moje očekávání.

 

Jan Novák, press@taekwondo-wtf.cz

 

Video reportáž z MS v anglickém jazyce ke shlédnutí zde